Deset malých černoušků hostil děda Vševěd,
jeden z nich se zakuckal, zbylo jich jen devět.
Devět malých černoušků chtělo sypat kosům,
jeden se včas nevzbudil, zbylo jich jen osm.
Osm malých černoušků vyšlo si hrát před dům,
jeden z nich se potloukal, zbylo jich jen sedm.
Sedm malých černoušků šlo naštípat klest,
jeden z nich se posekal, zbylo jich jen šest.
Šest malinkých černoušků chtělo vybrat med,
čmelák píchl jednoho, zbylo jich jen pět.
Pět malinkých černoušků k soudu spolu míří,
jeden z nich se soudcem stal, zbyli jenom čtyři.
Čtyři malí černoušci nechali všech pří,
jeden z nich šel pasti klást, šli do světa tři.
Tři malincí černoušci šli ulovit lva,
medvěd sežral jednoho, zbyli jenom dva.
Dva malincí černoušci chodili dvě hodiny,
jeden klesl na skále, a tak zbyl jen jediný.
Jeden malý černoušek vztek měl na svět zrádný,
proto se sám oběsil – a tak nezbyl žádný.
(báseň určujúca dej v jednej z mojich obľúbených kníh – Agatha Christie – Desať malých černoškov)
Desať malých černoškov v našom prípade chcel hostiť Pán Dekan. No už na zápise ako by sme preskočili niekoľko veršov, pretože do oficiálnych listín bolo zapísaných iba 7 novopečených študentíkov architektúry.
Ale čo tí zvyšní traja? Kam sa zatúlali? Myslím, že môžeme predpokladať, že sa ani „nezakuckali“, ani neutrpeli vážne zranenia pri tragickom páde z útesu. Naozaj nemám v pláne premieňať tento blog na množstvo čierneho humoru. No prečo si to teda rozmysleli?
Ťažko povedať. Jedného, či dvoch pravdepodobne viac lákalo štúdium v zahraničí a ten tretí sa asi vybral na skusy do reálneho sveta, obliekol červenú čapicu a naberá hranolky v McDonalde.
Tak či onak, ostalo nás len sedem.
Sedem malých černoškov potom stretlo sa v prvý deň školy. Všetci sme boli trochu nervózni, no niektorým sa to darilo skrývať lepšie ako ostatným. Ja osobne som sa snažil byť nenápadný v lavici, no v takom „dave“ ľudí sa moc človek neschová. Či som chcel, či nechcel, so všetkými som sa viac – menej zoznámil a vytvoril si prvý dojem. Tiež viac – menej správny.
A tu sa nám naša básnička nečakane zastavila. Alebo aspoň sme si to mysleli. No jej prúd sa iba nachvíľku zastavil, či rozprávač sa rozkašľal, či melódia spomalila, či …tak či onak – po pol roku nás ostalo iba šesť. Ako to tam bolo?
Sedm malých černoušků šlo naštípat klest,
jeden z nich se posekal, zbylo jich jen šest.
Síce sme neštiepali triesky a hrali sme sa výhradne s nožničkami a orezávačmi, toto opäť nebol osud siedmeho černoška. Bože môj, má toto vôbec niečo spoločné s tou básničkou? Vlastne, sám dúfam, že nie.
Lebo by na konci z černoškov neostal žiaden.